Pozn.: 1. Jádro Zemí Koruny české tvoří České království, Moravské markrabství, Opavské knížectví a jednotlivá slezská knížectví a po většinu doby také celá Lužice. 2. Zřízení tohoto oddělení (a také oddělení 02) Knihovny je rozšířením toho členění, které navrhl a používal Otec biskup Antonín Podlaha. Toto oddělení má totiž zásadní význam pro osvětu našich lidí: na prvním místě je ovšem osvěta náboženská (jí slouží všech 18 ostatních oddělení a dílem i oddělení 02), na druhém místě pak osvěta historická, která je v těchto ostatních odděleních obsažena jen implicitně, částečně. Národ svou historii bezpodmínečně musí znát a musí ji znát nezkresleně: bez toho, i kdyby byl sebevíc nábožensky vyspělý, nutně zahyne, budoucnost by nemohl mít. Je smutným paradoxem, že tato skutečnost je dokonale známa nepřátelům národa, kteří národní historii zamlčují a matou, ale nakolik je známa národu samému? 3. Mnoho dokumentů z dějin našeho národa 9. až 12. stol. je na adrese stránek společnosti Moravia Magna.

1605 Středověké právo a náš národ – Říše římská

V oddělení: Dějiny našeho národa

Trvala v letech 313 – 1204 (rozvrácena křižáky – papež Inocenc III.), 1261 (slabě obnovena) – 1453 (doražena muslimy – sultán Mehmed II.). Viz též 1405: Východ.

K diskusi o datu, kdy končí středověk a začíná novověk: Z povahy věci plyne, že český středověk končí pozdějí, než středověk celkově ve světě. Ve světových dějinách je tímto mezníkem ne objev Ameriky nebo objev knihtisku, ani ne jakákoliv jiná akcidentalita, konec středověku je vyznačen naprosto zásadní, klíčovou událostí, jíž je zlomení papežské světské moci mocí státní: rozhodujícím útokem Francie (konkrétně Filipem IV. Nejohavnějším) na papeže r. 1303. Je signifikantní, že právě v čase tohoto teroristického útoku (přesněji r. 1302) píše napadený papež Bonifác VIII. bullu stejně zásadního, klíčového významu, Unam Sanctam (pododdělení 0403: Církev a národ, Církev a stát). Tento atentát současně vyznačuje vrcholnou zrůdnost liberalismu, který mohutněl už od dob Velké listiny práv a svobod a který pokračuje doposud státním terorismem zasahujícím celý svět. Světlé body v novověku, jako byl Tridentský koncil 1545 – 1563, byly pouhými dozvuky středověku, které jeho zániku již zabránit nemohly. V Zemích Koruny české máme téměř stoleté zpoždění. Husitství vůbec nebylo ani národním ani církevním hnutím, šlo o rakovinu liberalismu, která zachvátila české země a Církev v nich. A pozorujeme i stejný scénář, jako v dějinách světových: nakaženým monarchou byl Václav IV., postiženým nejvyšším církevním hodnostářem po zavraždění sv. Jana Nepomuckého r. 1393 byl arcibiskup pražský, Zbyněk Zajíc z Hazmburka. Nepříliš vzdělaný, Husa prohlédl pozdě, ale jakmile jej dal do klatby, byl dohnán k útěku z Prahy r. 1411 a zemřel téhož roku v Prešpurku. Tedy zhruba do r. 1411 šlo ještě erupci liberalismu, husitství, které středověk u nás zničilo, porazit beze změny systému, potom už ne, tím spíše ne, že také ve světě byl středověk už na smrtelné posteli. Pochopitelně likvidace středověku začala i u nás už před příslušným zlomem (srov. např. viklefismus a/nebo problémy s pražskou universitou), pokračovala i potom (např. luteránstvím) a středověk ale také dlouho potom ještě, podobně jako ve světě, dozníval. A nebylo záchrany ani zásluhou Božího a českého národního vítězství na Bílé Hoře, jak je vidět ve zhoubném tažení osvíceně potrhlého Josefa II., přes revolucionáře r. 1918 až doposud. Přesto musíme vycházet z toho, že návrat christianitatis ve světě, a tedy i u nás, možný je.