Knihovna Libri nostri

Katolík by měl být "podoben hospodáři, který vynáší ze své zásoby věci nové i staré." Zatímco věci nové jsou všude v nepřeberném počtu, věci staré málokdo zná. K jejich poznání nabízí své služby Knihovna Libri nostri.


ODDĚLENÍ    VŠECHNY PUBLIKACE    PŘEHLED AUTORŮ    ZÁKLADNÍ INFORMACE   PRO KNIHOVNÍKY přesná citace


11 – Sociologie a charita

Omyly a nebezpečí pozemkové reformy

Pekař Josef, 1923
Heslo Antonína Švehly „Půda náleží těm, kdo na ní pracují,“ je správné a dobře pojatá reforma mohla odstranit velký sociální problém. Nejhlubší cíl pozemkové reformy ale byl, jak dokládá Pekař, jiný. Především tato reforma nebyla zaměřena proti průmyslovému a finančnímu velkokapitálu, který byl jasně proněmecký, řídili jej liberálně orientovaní židovští finančníci. A byla zacílena zejména na vlastníky lesů (většinou šlechtu a Církev) – lesy představovaly asi 2/3 (!) reformou dotčených pozemků; neměly tak s reformním heslem přímou souvislost, neboť reforma lesů musí mít jiná pravidla, než reforma obdělávané půdy (limit 100 ha, později za komunismu 50 ha). Reformní agitace, jak dokazuje Pekař, byla manipulována jak co do „historické viny šlechty“, tak co do „odčinění pobělohorských křivd“. V důsledku odlišného cíle reformy neúměrně vzrostla státní byrokracie (pozemkových úřadů) zavedením trvalého dozoru na tzv. zbytkových statcích. Náhradový zákon určoval cenu za zabranou půdu, která v případě půdy úrodné činila asi 30 % ceny skutečné. A nabyvatelé půdy měli státu platit 15 % přejímací ceny na úhradu ztrát, Došlo k tomu, že mnohé velkostatky a lesy nakonec spravoval stát, část zbytkových statků pozemkový úřad pronajímal, část vlastnil. Reforma způsobila zábor 33 % cukrovarů, 41 % pivovarů a 37 % lihovarů, což ani řemeslníkům nijak nepomohlo (jen byli dělníky jiného vlastníka) – navíc podobné podniky vlastníků kapitalistických zůstaly nedotčeny. Výsměchem reformy bylo odejmutí majetku sirotkům po následníku trůnu Ferdinandovi d´Este. Komunisti pak reformu rozvrátili úplně – novým scelováním podle kolchozů v SSSR (samy tyto kolchozy měly za svůj vzor – americké velkofarmy!). Dnes byla opuštěna i reformní nálepka, samotné reformní heslo. Obřími vlastníky půdy jsou zcela nešlechetní oligarchové. Jestliže na počátku 1. republiky byli velkomajitelé půdy všem známí, dnes jsou lidsko-právně utajení, nikdo je demokraticky ani nesmí znát. A jestliže rolníci na velkostatcích bývali do jisté míry dělníky spíše než rolníky, dnes to platí naprosto. Druh rolník (samozřejmě jen na čas a oligarchy to bude smrtelně bolet) zmizel ze scény.

15 – Dějiny Katolické církve v Českých zemích

Tři kapitoly o sv. Janu Nepomuckém

Pekař Josef, 1921
Varianta názvu: Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého. Spis je obrazem doby mnohými stále oceňované a žádané – demokracie první republiky, kdy pan historik Pekař je nucen polemisovat s údernými diletanty v oboru historie: liberálem-masarykovcem Herbenem a liberálem-syndikem Scheinpflugem. Rozsahem malá knížka dokonale odhaluje praktiky tehdejších pokrokářů, stejné, jaké jejich pohrobci používají dnes. A opět ten refrén: Copak tehdy dělali biskupové např. ve vztahu k Herbenovi? Nesetkal se sním některý z nich např. někde na recepci? A jaká byla Masarykova reakce na tento spor? Prostě zrušil zemský svátek sv. Jana Nepomuckého jako den pracovního klidu a bylo po demokracii toť diskusi (znění zákona vkládáme za knihou). A postoj představitelů Církve u nás na tatíčkovo tažení? Obvyklé ticho: Přece na nebeské blaženosti sv. Jana nelze nic ubrat, že ano, preláti! Pozn.: Pro zajímavost uveďme, jak to bylo se dny pracovního klidu za Rakouska-Uherska. Platilo zde ještě z doby Rakouského císařství nařízení č. 156 císaře Františka Josefa I., které vydal ani ne dva roky po nástupu na trůn dne 18. 4. 1850, že dny pracovního klidu jsou ty dny, které za zasvěcené svátky (festa fori) prohlásí katolická církev, t. j. m. j. svátky svatých patronů zemských. V Čechách to byly svátky sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava, na Moravě sv. Cyrilla a Metoděje, v Uhrách sv. Štěpána (podrobně např. česky Katolická liturgika. Učebná kniha pro střední školy. Podlaha Antonín, 1911, str. 140n. v pododdělení 1706: Učebnice liturgiky). Co však je zajímavější je to, že v této věci před Masarykem kapituloval i otec abp. Kordač a hned pro r. 1926 zrušil u oslavy sv. Jana povinnost pracovního klidu a vyslechnutí celé mše sv. v kostele (16. 5. bylo festum fori), zřejmě proto, aby se katolíci nedostali do střetu se státem. Takže sv. Jan Nepomucký dodnes čeká na nápravu i této křivdy.

Svatý Jan Nepomucký. Díl 1 Životopis. Díl 2 Úcta, kanonisace a obrana.

Stejskal František Xaver, 1922
Dědictví sv. Jana Nepomuckého, sv. 148 (díl 1, vyd. 1921), Dědictví sv. Jana Nepomuckého, sv. 149 (díl 2).
Z vyjádření tři ministrů 4. 6. 1919: Dne 15. května o 7. hodině večer konal se na Staroměstském náměstí tábor lidu, pořádaný "Volnou Myšlenkou", na němž se mluvilo proti oslavování Jana Nepomuckého. Před 8. hodinou zvonili na věži Týnského kostela, jak to před svátkem bývá zvykem, klekání velkým zvonem. Poněvadž slova řečníka zanikala v hlaholu zvonů, byli účastníci tábora pobouřeni, a zástup asi 100 osob vnikl, ač mu v tom bylo neznámým vojínem a důstojníkem zabraňováno, do Týnského kostela. Muži s pokrytými hlavami, hvízdajíce, s nadávkami a křikem hnali se hlavní lodí k oltáři, kde se konala večerní májová pobožnost. Duchovní P. Leander Brejcha, kněz řádu sv. Františka, z Prahy-lI., čp. 753, který pobožnost konal, odešel rychle se sanctissimem do sakristie. U mřížky před hlavním oltářem postavil se s roztaženýma rukama lomozícímu davu do cesty týnský kaplan P. Jan Kautský, jenž při tom neznámým mužem byl udeřen do tváře. Jiný muž vyskočil na lavici a snažil se strhnouti s kazatelny červenou plyšovou přikrývku, což se mu však nepodařilo. Rozbil tudíž na kazatelně upevněnou plynovou lampu. Chrám byl četně navštíven a mezi obecenstvem vznikl veliký zmatek. Ženy křičely a plakaly, muži se postavili částečně proti výtržníkům. Neznámý důstojník s vojíny, v kostele přítomnými, napomínáním rozvášněného davu zjednali pořádek a vyklidili chrám ještě před příchodem policejní stráže. Policejnímu ředitelství bylo nařízeno, učiniti hned opatření potřebné, aby pachatelé byli vypátráni a pohnáni k odpovědnosti. l kdyby to bylo bývalo možno, nedá se podle situace, jak úředně byla zjištěna, předpokládati, že by stráž byla zdolala rozvášněný dav do kostela vtrhly, ježto si počínal tak zběsile, že nejen nedbal napomenutí přítomných legionářů, nýbrž ztrýznil dokonce legionáře Josefa Holeňu, jenž odsuzoval počínání davu. Tento legionář byl by býval jistě usmrcen, kdyby mu několik jiných legionářů nebylo přišlo v nejkritičtějším okamžiku na pomoc. Po skončeném táboru lidu na Staroměstském náměstí přitáhl zástup asi 3000 lidí k soše Jana Nepomuckého na Karlově mostě, chtěje ji svrhnouti do Vltavy. Tomu zabráněno bylo intervencí a domluvou stráže bezpečnosti.
Pozn.: Po pachatelích pátráno, nikdo nevypátrán. Ano, i tak vypadaly už r. 1919 výsledky výchovné činnosti Církve, která jest navždycky jedinou vychovatelkou národa a za svou výchovnou činnost je odpovědná své Hlavě, Pánu Ježíši Kristu. A na tomto výsledku vystavěl Masaryk své antinepomucké tažení, o němž v poznámce k Pekařovým Třem kapitolám. Předřazujeme kolorovanou mědirytinu (veliké díky dárci!) z r. 1829 Procesí s tělem sv. Jana Nepomuckého na Hradčanském nám. v Praze dne 15. 6. 1829 (Johann Böhm a Franz Boroffsky podle Václava Markovského a Josefa Šembery) – pro uvědomění si, co Církev svou tupou výchovnou (ne)činností ztratila za pouhých 100 let (nemluvě o odpadu statisíců k nové tzv. církvi po převratu 1918). Výchova národa totiž nemůže být úspěšná, pokud se o ni reálně snaží, byť mnozí, byť s nadlidským úsilím (viz některá jména z pododdělení 1504: Přední české osobnosti), kdy však jejich představení se omezují na pouhou blahosklonnou přízeň k těmto snahám druhých.

Žižka a jeho doba. Díl 1. až 4.

Pekař Josef, 1933
Toto dílo, ač byl prof. Pekař nekatolík, náleží svým obsahem do tohoto odd. 15. Díl 1. Doba se zvláštním zřetelem k Táboru. Díl 2. Jan Žižka. Díl 3. Žižka vůdce revoluce. Díl 4. Poznámky k dílu třetímu. Opravy a dodatky – Příloha. Rejstříky. Pan profesor přesně popisuje všechny okolnosti vzniku a šíření husitismu vč. hlavní příčiny: spojení čímsi osvícených kněží a vysokého školství (poznamenejme, že z téže příčiny nastal vznik a šíření josefinismu vč. pozdějšího masarykismu, na jehož liberalismus navazuje i dnešní Pornozápad – všichni známe tu kohortu osvícených Orků a Tomášů). K dílu 4 připojujeme časopisecký článek K televisní soutěži „Největší Čech“ – Pravda o Janu Žižkovi. Lhotka Jaroslav, 2005 jako svědectví toho, že dnes, r. 2016, široce kritisované vysílání České televise má dlouhodobé kořeny. Zvlášť pak připojujeme věhhlasný Smysl českých dějin. O nový názor na české dějiny, Pekař Josef, 1929 (2., rozšířené vyd.), a Masaryk a Pekař o smyslu českých dějin, Miklík Josef Konstantin, 1931.

16 – Dějiny našeho národa

Místopisný slovník historický Království českého

Sedláček August, 1909
Základní dílo historického místopisu Království českého; kvůli rozsahu ve čtyřech částech: Část 1, A – G; Část 2, H – K; Část 3, L – R; Část 4, S – Z. Následují mapové přílohy, a to nikoliv podle nešťastného dnešního územního členění, nýbrž podle etnografických regionů odvozených Václavem Frolcem. Cílem budiž praktický návrat k svébytnosti národopisných oblastí a jejímu upevnění, nikoliv sentimentální seznamování se s nimi a jejich obdiv. K Sedláčkovu fenomenálnímu slovníku (který detailností šokoval i velikána českého dějepisectví Josefa Pekaře) lze konsultovat i Chytilův úplný Adresář zemí koruny české a Slovenska, 1911 – 1918, později zv. Chytilův Úplný adresář republiky československé, 1921 – 1925, který je na http://www.zanikleobce.cz/chytil.php.

Dějiny naší říše

Pekař Josef, 1914
(název pokračuje:) se zvláštním zřetelem ke královstvím a zemím v říšské radě zastoupeným; pro nejvyšší třídy škol středních. Publikace vyšla pak ještě dvakrát (nepočítáme současné dotisky). Poprvé roku 1922 pod názvem Dějiny československé, opět jako učebnice s týmž určením; je obohacena o první léta republiky. I tuto učebnici Knihovna Libri nostri zde nabízí. Podruhé vyšla zase s týmž změněným názvem (bezprostředně po Pekařově smrti 23. 1. 1937), ale zejména dějiny republiky byly jinými lidmi podstatně přepracovány v duchu snahy o usmíření s masarykovsko-benešovskými názory, jichž byl Pekař nesmiřitelným odpůrcem. Připojujeme O periodisaci českých dějin – přednáška pronesená při rektorské instalaci dne 5. prosince 1931, Pekař Josef, 1932. K této přednášce je třeba poznamenat: Vlastní jádro je na posledních dvou až třech stranách. Periodizace českých dějin je mírně odlišná od periodizace dějin světových – o nich zde v úvodu k pododělení 1605: Středověké právo v zemích českých a ve Svaté říši římské. Pekařova periodizace: Starověk (doba románské, asi tak do r. 1200), středověk (gotika až ½ 18. stol.), novověk (osvícenství, romantismus, doba dnešní). Tato doba dnešní je utvářena všemožnými -ismy – plody vzpoury proti středověkému Božímu universu (dnes směřující k ďábelskému globalismu). Tyto vlivy přinesly na jedné straně pronikavé zvýšení lidské výkonnosti v oblasti hospodářství a techniky, na straně druhé (všestranné ničení světa a) hroznou válku (která byla následována válkou ještě hroznější a která vlastně pokračuje dosud plošným leteckým ničením celých států ze strany světového četníka) a stále přítomnou krisi a dosud neznámá nebezpečí a hrozby. Vystříhání se nápadů na jakási nová řešení a sebeklamu o nich, láska k dědictví dávných našich otců a zachování tohoto dědictví (dnes nejen zničeného ale i cíleně zapomenutého a publikačně znetvořeného) budoucím je v r. 1931 Pekařovým receptem pro budoucnost. Pekař tedy vidí vrcholy českých snažení v gotice a v romantismu. Nerozpoznal, kde došlo k chybnému odbočení.